zdenny jr.
* 20.7.2003, † 19.7.2004

Disclaimer:

Následující text, byť psán s jistou dávkou nadhledu a ironie, popisuje tragické události, obsahuje neslušné až vulgární výrazy, nepodložená obvinění a občas naznačuje skutky proti zákonům Banánistánu, ale neholdám na něm nic zásadního měnit.

Poslední fotka

Jak to všechno začalo

Jednoho nedělního rána mě manželka budila, jako už poněkolikáté, taháním za nohu a žblebtáním o nemocnici. Reagoval jsem jako obvykle, tedy otočením na druhý bok a slovy nikam nejedu. Bohužel to nějak nezabíralo a nakonec jsem byl přinucen vyrazit směr stará katovna na kraji města.

Po nezbytném čekání na to, až si páni doktoři dopijí v klidu kafe, se nás konečně jeden Mengele ujal, manželku odvedli někam do zákulisí a já byl zaskočen dotazem na účast při porodu – do deadline zbývaly cca 2 týdny. Milostivě mi bylo povoleno zařídit si nutné věci (asi tušili, že se mi v lednici povážlivě tenčily zásoby tekutin s voltáží větší než malou), a po návratu mě uvedli do porodní kobky.

Jelikož se stále nic nedělo, kromě občasného nakouknutí nějakého člověka v bílém, byl jsem odpoledne odvelen domů s nařízenou pohotovostí na telefonu. Doplnil jsem tedy tekutiny, dohnal hodinku-dvě ranního spánkového deficitu, ale telefon stále mlčel. Osudové zazvonění přišlo až někdy po deváté večerní, jenže místo personálu byla na druhém konci ta paní co se mnou bydlí. Protože říkala něco o synovi a diktovala nějaká čísla, došlo mi, že už je po akci. Nezbývalo než sehnat nějaké sparingpartnery a celou událost, byť s mírným rozladěním, patřičně zapít.

Odbočení první

I když se oficiální PR Nemocnice Přerov snaží tvrdit opak, ústav se v kraji netěší valné pověsti, jeden odvážný kamarád ji nazval jako smetiště zdravotnických neumětelů z celé Moravy (dobrá, použil výrazy poněkud expresivnější), část porodnickou nevyjímaje. Světa znalejší matky, ať už dobrovolně, anebo na nátlak rodinných příslušníků či jiných lidí ze svého okolí, zhusta využívají služeb nemocnic v Olomouci či ve Zlíně, v dobách dřívějších i zařízení v Hranicích.

Na jaře toho roku se s velkou pompou a za oslavných ód (nejen) okresních médií otevíral nově zbudovaný Pavilon pro matku a dítě. Pamatuju su, že jsem tehdá celou tu kašírovanou slávu přešel s úšklebkem a kyselým komentářem, že pokud kromě baráku nevymění taky personál, můžou jít tak akorát do -censored-. Tušit, jak se moje slova mají naplnit ...

V mikrovlnce

Celý následující týden se nesl v podobném duchu, čerpání řádné dovolené, ráno návštěva manželky v porodnici (syna kvůli nízké váze něco málo přes dvě kila zavřeli do mikrovlnky), odpoledne a večer více či měně zřízený alkoholismus, nezřídka končící rušením veřejného pořádku, protože mi do toho spadly ještě i třicáté narozeniny. V pátek malého konečně uznali jako dostatečně ogrilovaného, přemístili jej k manželce na pokoj a vše se zdálo naprosto v pořádku.

Bod zlomu

Na druhý den jsem se v dobrém rozpoložení vypravil ke tchýni na hody. Jak se zpívá v jednom songu, jedli, pili, hodovali, zábava se rozjížděla směrem k večeru a pěkné opici ... a do toho telefonát od manželky. Nebylo jí přes brekot pořádně rozumět, nicméně se dalo vytušit, že je asi zle. Skočil jsem bez nějakého dlouhého přemýšlení do auta, dokonce i švagrová, jinak k alkoholu za volantem zaujímající poměrně nekompromisní postoj, mi bez reptání uhnula z průjezdu. S menšími obtížemi jsem se domohl vstupu do areálu nemocnice, do porodnice pak s poněkud většími. Paradoxem je, že ač mi zdravotnící věnovali při křížovém výslechu v interkomu u vstupních dveří pozornost nevídanou, na samotném oddělení klesla k absolutní nule.

Konečně se mi dostalo aspoň nějakého minima infomací ve stylu vysoká teplota, infekce, okamžitý převoz do Olomouce. Samozřejmě že ne od personálu, moc čumíte na americké filmy :( Byli alespoň tak hodní, že manželku nechali do rána přespat. Vyčkal jsem tedy ještě odjezdu sanity, kterou jsem pak jenom tak tréninkově přes půl města stíhal, a v nejmenovaném restauračním zařízení jsem se po dobrovolném odevzdání klíčků od auta dorazil.

Odbočení druhé

Jak už jsem si dovolil poznamenat, na samotném oddělení mi byla věnována pozornost nulová. Obdržené minimum infomací od manželky se mi jevilo jako nedostatečné, trval jsem tedy na rozhovoru s nějakým doktorem, avšak s minimálním úspěchem. Co naplat, na protest jsem si sedl doprostřed chodby, se slovy dokud mi něco neřeknou, nikam se nehnu. Taktika zabrala, i když, jak jsem se dozvěděl až mnohem později, byl tento můj v podstatě nevinný happening označen jako šílená scéna.

Na novorozenecké JIP

Olomouc, part I

Neděle nebyla veselá. Kocovina, cesta pro manželku, cesta do Olomouce. Nejistá diagnóza, i když doktor i sestřičky na novorozeneckém jevili snahu a pochopení pro naše rozpoložení. Dořešit ještě nějaké technické detaily. Cesta zpět na hody mezi rodinu, hlavně nebýt zavření sami mezi čtyřmi stěnami v Přerově. A alkohol ...

Dny následující se pak nesly v ukrutném stereotypu. Úterý, čtvrtek, sobota cesty na JIPku do Olomouce, mezitím nejistota. Zprávy chvilku optimistické, chvílemi nepříjemné. Kolísající teplota, neustupující infekce, střídání antibiotik. Zánět mozkových blan. Při jedné návštěvě za námi doktorka (malá a šikovná :) vyrazila rychlostí polekaného blesku. Malý byl po operaci, nevstřebával se mu mozkomíšní mok, bylo třeba voperovat přístroj pro jeho odvod.

Odbočení třetí

Veškeré problémy v (nejen) našem zdravotnictví se prakticky vždy převádějí jako nedostatek finančních prostředků. Omyl. Dovolím si tvrdit, že všechno dělají lidí a jejich přístup. A právě zde je vidět diametrální rozdíl mezi Nemocnicí Přerov a FN Olomouc. Kurva, doktoři, uvědomte si už konečně, že ten kdo vás platí, je snad logicky zákazníkem a očekává i odpovídající chování. Ne, zdravotní pojišťovny to opravdu nejsou, to jsou jenom finanční ústavy. Špatně nebo ještě hůř hospodařící.

Tak to šlo až do konce srpna. Konečně přišel ten den, kdy si ženu zavolali k pobytu na novorozenecké, prý na zaučení, a zhruba po týdnu jsem si nakonec oba dva odvážel domů.

Na dětské JIP

Olomouc, part II

Pohoda ale asi nemohla trvat věčně. V polovině října se objevily příznaky zhoršení stavu. Jako bychom ještě nebyli dost poučení, opět jsme zamířili do nemocnice. V Přerově. A hádej, milý čtenáři, kam se opět převáželo? Zase do Olomouce, a zase s přístupem zfetovaného řeznického psa. Tentokrát pro změnu na dětskou kliniku. Důvod? Ucpaný vývod aparátku na odvod míšního moku, čili další operace a ukončení vývodu do vhodnějsího místa (místo volně do břišní dutiny snad do nějaké srdeční žíly, ale berte to jako výklad teoretika).

Nicméně i tento problém byl nakonec úspěšně vyřešen, a po pár dnech manželčina pobytu na dětském to opět znamenalo pro oba cestu domů.

Doma

Půlrok relativního klidu

Konečně se zdálo být vše v pořádku, začaly růst zoubky, přišly první Vánoce, uplynula zima, nastalo jaro, a s kočárkem se po zahrádkách korzovalo tuze dobře :). Absolvovali jsme rutinní vyšetření u obvoďačky, občas se zajelo do Olomouce na kontrolu na neurologii či neurochirurgii a konečně přišlo i na očkování (nebyla už tehdy hexavakcína bez poplatku?). Na malém byl poznat o nějaký měsíc opožděný vývoj, což se ale po věcech předchozích dalo očekávat a potvrzovali to i lékaři.

Při jedné absolvované kontrole neuroložka vyslovila podezření na poškození zraku a odeslala na oční vyšetření, i s kontaktem na vhodnou lékařku (asi byla opravdu dobrá, s tak nabitou čekárnou). Ta bohužel toto podezření potvrdila, doporučila vhodná zraková cvičení a přidala i kontakt na středisko rané péče. Tedy opět nic, co by se nedalo zvládnout.

Doma

Olomouc, part III

Ve čtvrtek, tuším že 24. června, jsem vyrážel na služební cestu do Plzně pro nějaké pičítače. Při cestě zpátky už jsme nestačili ani povečeřet, protože na (bez)drátě byla opět hysterická manželka, že malému asi nějak natékají hadičky u aparátku. Ještě večer absolvovala cestu do FN Olomouc, kde jim domluvili hospitalizaci hned na druhý den ráno, tedy v pátek. Stalo se.

V sobotu jsem za nimi vyrazil na návštěvu, vypadalo to na další operaci v pondělí, ale vzhledem k událostem již dříve absolvovaným jsme to brali spíše jako nutnou rutinu. Na malém nebylo nic poznat, byl veselý, smál se a dělal kravinky. Při návštěvě v neděli už tak veselý nebyl, pobrekával a bylo poznat, že ho to asi bolí. No co, operace přece bude už na druhý den.

Hrob

V pondělí odpoledne jsme vyrazili na návštěvu na JIP. Jak si nás pan doktor odvedl stranou, začali jsme tušit, že je zle. Hodně zle. Dosud se jim nepodařilo probudit ho z narkózy. Kóma. Nedobré výsledky z CT. To odpoledne jsme absolvovali v koupelně na zemi a opili se jako zvířata. Jako ještě mnohokrát ve dnech následujících.

Kóma skončilo po 21 dnech. Už se neprobudil.

Závěrem

Co říci na konec? Nezbývá než poděkovat personálu Fakultní nemocnice Olomouc za jejich profesionální a lidský přístup k napravení stavu, který jednoznačně způsobili jejich přerovstí kolegové. Do Nemocnice Přerov, i s jejich Baby Friendly Hospitalem a ISO 9001, posílám jedno velké fuck off. A pokud nechcete dopadnout stejně jako my, doporučujeme vám se Nemocnici Přerov vyhnout obloukem. Hodně velkým!